Vyberte stránku

Neděle.

Den jako každý jiný 🙂

 

Společné probuzení, společná snídaně. Pak jsme si každý dělali své věci. Já ohledně Breymelo, miláček upravuje fotky z dovolené.

 

Neustálé špičkování, dobírání si jeden druhého, dělání srandiček.

 

Oběd v restauraci a návštěva taťky na chatě.

Společné vyklízení bytu, kam se máme za měsíc společně stěhovat.

 

Neustálé vtípky a stále dobrá nálada na obou stranách.

 

Přijedeme domů, společná příprava večeře a začínají Chalupáři.

Jelikož máme pidi byteček, z rozloženého gauče koukáme přímo na monitor.

 

Říkám: “Vezmu si jídlo do postele.”

“Budeš tam drobit.”

“Ale nebudu. Můžeš si tam talíř vzít taky.”

“No, já v posteli jíst nebudu.”

 

Odnáším si talíř, jelikož jsem celý rozhovor brala jako žert a vtípek, kterými mě můj miláček zásobuje celý den. S čistým svědomím a pocitem, že nedělám nic špatně.

 

Ne tak to však vidí i má láska 😔😱

 

Chvilku v sobě dusí pocit, že jsem to udělala schválně.

 

“Co nesnáším, je, když se něco dělá na truc a přes sílu!”,

vypadne z něho najednou.

 

Chvilku na něj koukám, protože vůbec netuším, která bije.

 

 

“Když jsem říkal, že nemá rád, když se jí v posteli, tak jsem to tak myslel.”

 

V tu chvíli mi dochází, co se děje.

 

Sedli jsme si, v klidu si to vyříkali a vše je v pořádku.

Vysvětlila jsem mu, že jsem to celou dobu brala jako žert a že rozhodně nemám zapotřebí si takovou blbinu prosazovat.

 

Domluvili jsme se, že pokud něco bude myšleno bez srandiček, tak se to prostě řekne.

 

“Myslím to vážně!”

 

Stačí. A je jasno 🙂

 

Tak se předejte zbytečným nedorozuměním a domněnkám.

 

A teď si představte, co by se dělo, kdyby mi to neřekl.

Já bych žila s vědomím, že se nic nestalo a on, že jsem si to chtěla a musela prosadit. A při dalším nedorozumění by měl třeba pocit, že už je to podruhé, po třetí…

 

A tak se jedno nabaluje na druhé a z komára je najednou velbloud.